Po řadu desetiletí se mezi imunology a onkology vedly spory zda, nebo do jaké míry je imunitní systém schopen bojovat proti nádorovým onemocněním. Některé výsledky experimentů na zvířatech ukazovaly, že v principu to imunitní systém umí, jiné výsledky vedly ke skeptickým závěrům. Před nějakými 20 lety začalo být jisté, že imunoterapie nádorů je skutečně možná. Klíčové ale bylo poznání, že imunitnímu systému musíme trochu pomoci. Imunitní zbraně jsou totiž „dvojsečné“ – výsledkem mohou být život ohrožující autoimunitní choroby, těžké alergie nebo jiné tzv. imunopatologické reakce, kdy se imunitní zbraně nedopatřením obracejí proti tělu vlastním buňkám a tkáním (situace podobná nechtěným škodám na civilním obyvatelstvu při vojenských operacích). Proto jsou důležitou součástí imunitního systému na několika jeho úrovních jakési brzdy, které tlumí příliš silné imunitní reakce, které by mohly napáchat více škody než užitku. Naneštěstí jsou nádorové buňky až příliš podobné buňkám zdravým, a tak je imunitní systém mylně chrání pomocí těchto tlumivých mechanismů. Před zhruba 15 lety byly objeveny metody, jak některé z těchto imunitních brzd pomocí specifických protilátek (říká se jim trochu nevhodně „checkpoint inhibitory) vypnout a umožnit tak imunoterapii nádorů. To umožnilo léčbu mnoha do té doby neléčitelných nádorů. Za tyto objevy byla v roce 2018 udělena Nobelova cena.
Stále ale platí, že většina nádorů vzdoruje prozatím i těmto moderním léčebným metodám. U některých typů nádorů zabírají tyto imunitním zbraně u 80% pacientů, u jiných třeba jen u 20%. Zásadním problémem zůstává najít biomarkery, které by umožnily předem určit pacienty, u kterých tato nákladná metoda zabere. V současnosti probíhají stovky dalších klinických studií, ze kterých téměř jistě povstanou další terapeutické imunitní „odbrzďovače“ a hlavně biomarkery jejich účinnosti u individuálních pacientů.
původní článek naleznete zde
Comentários